Teologie a věda v moderní době
Žijeme
v době rychlých společensko-kulturních transformací, v době poznamenané
emancipací individua, globalizací a sekularizací v nejširším slova smyslu. V této
postmoderní éře také probíhá metamorfóza náboženského cítění a vědomí.
Z jedné strany dochází k velkému odklonu od tradičních náboženských
institucí, či alespoň od praktik plynoucích z příslušnosti k té které
instituci, z druhé strany vznikají a rozvíjejí se nové formy religiosity,
různá náboženská hnutí, New Age, letniční společenství, sekty apod. Mnohé
z těchto nových vitálních forem kladou důraz na eklekticismus a relativitu
pravdy na jedné straně, nebo na absolutizaci vlastních názorových pozic
a fundamentalismus na straně druhé, ať
už se jedná o fundamentalismus politický, nacionální, nebo náboženský. Tyto
skutečnosti nás nemohou nechat chladnými, pokud se zamýšlíme nad teologickou metodou. Můžeme
tedy shrnout zmíněné jevy konstatováním, že v mnoha zemích dochází ke zrodu
nové religiozity, poznamenané americkou mládežnickou scénou 60. let, inklinací
k „alternativnímu životu“, voláním po celistvosti (reakce na dílčí perspektivy
a výraznou specializaci vědění), touhou po žité spiritualitě a pravém
„poznání“, neboli novodobé gnozi. (Srov. Hans WALDENFELS, Fenomén
křesťanství, Praha 1999, s. 21-24.)
Dalším
nezanedbatelným fenoménem dnešní doby je velký zájem, jaký provází nové objevy
přírodních věd, biologie, fyziky či astronomie. Tyto vědy nás učí, že svět, ve
kterém žijeme, je plodem evoluce a dále se rozvíjí. Otázka evoluce a jejího
vztahu k biblickému vyprávění o stvoření a teologii je stále aktuální.
V poslední době kupříkladu proběhla v médiích diskuse na toto téma
mezi vídeňským arcibiskupem Christophem kardinálem Schönbornem (New York
Times, 7.7.2005) a ředitelem vatikánské astronomické observatoře
Georgem Coynem SJ (The Tablet, 6.8.2005). A tak je namístě otázka,
jestli by měly i teorie evoluce nějak ovlivnit úvahy o metodě v teologii.
Vidím zde dvě možné odpovědi, které předznamenávají také různé teologické
přístupy.
První
možná odpověď je taková, že exaktní vědy by neměly ovlivňovat naše teologické
bádání. Poznání přírodovědy o světě je parciální a mění se, ale teologie by si
měla zachovat jistou universálnost a nadčasovost. Dobrým příkladem je někdejší
církevní obhajoba geocentrismu, neboli přesvědčení, že planeta Země je středem
vesmíru. A tak by bylo možné tvrdit, že kdyby církev reflektovala jen témata
nadčasová, jako je Boží zjevení, a ponechala oblast kosmologie exaktním vědám,
neutržila by tak ostudnou porážku a nebyla by obviněna z tmářství a zpátečnictví.
Kauza Galileo Galileise tak
stala pro mnohé kritiky církve nejen dokladem reaktivnosti náboženských
institucí, ale někdy dokonce důkazem, že „mezi vědou a vírou je nepřeklenutelná
propast“ (KREMER, Josef. Ústřední myšlenky křesťanské víry – výklad pro
dnešní čtenáře. In: KREMER, J., KÖNIG, F. Křesťan na prahu třetího
tisíceletí, Praha: Vyšehrad, 1996, s. 17.)
Jiný
je postoj těch, kteří jsou přesvědčeni o tom, že interdisciplinární dialog mezi
exaktními vědami, filosofií a teologií může nakonec obohatit všechny strany.
Teologii přinášejí jiné vědní disciplíny inspiraci k hledání nových modelů
a paradigmat. Vedou ji k jisté vážnosti a serióznosti bádání. Tento dialog
nás ubezpečuje o tom, že neexistuje rozpor mezi vírou a rozumem, mezi teologií
a přírodovědou. Protože, jak říká dokument Gaudium et Spes Druhého
vatikánského koncilu, pokud se provádí metodické bádání ve vědních oborech
vědecky a podle mravních
zásad, pak nemůže být rozpor vědy a víry, protože věci světské i věci víry
pocházejí od jednoho a téhož Boha(Dokumenty Druhého vatikánského koncilu, s. 173-265).
Také
Jan Pavel II. opakovaně vyjádřil názor, že teologie musí brát v úvahu nové
poznatky a výsledky filozofie a přírodních věd. Vztahu víry a rozumu, které
vnímal jako dvě křídla, jimiž se lidský duch povznáší ke kontemplaci pravdy,
věnoval dokonce celou encykliku. V encyklice Fides et Ratio se
papež zabývá především schopností spekulativního myšlení, které lidský rozum
vede k filozofování a vypracování myšlenkových systémů. Podobně významným počinem
bylo vydání encykliky Veritatis splendor zabývající se filozofickými
základy morálního učení církve. Co se týče vztahu teologie k přírodním
vědám, ve svém listu Georgi V. Coyneovi SJ, řediteli Vatikánské observatoře,
Jan Pavel II. doslova říká: „Teologie byla definována jako snaha víry dosáhnout
porozumění, jako fides quaerens intellectum. Jako taková se dnes musí
rozvíjet v životně důležité výměně názorů s přírodní vědou právě tak,
jak tomu bylo ve vztahu s filozofií a s dalšími disciplínami... Vitalita
a význam teologie pro lidstvo se budou hlubokým způsobem odrážet v její
schopnosti vstřebat tyto závěry... Teologie nemá vstřebávat všechny nové
filozofické a přírodovědecké teorie. Když se však stanou součástí intelektuální
kultury doby, teologové jim musí porozumět a zkoumat jejich hodnotu...“ (přetištěno
ve speciálním vydání časopisu Universum v roce 2005 pod názvem Naše
znalosti o Bohu a přírodě: fyzika, filozofie a teologie, s. 19.)
I
mnozí přírodovědci se domnívají, že mezi vírou a vědou nemůže vznikat rozpor,
protože každá tato oblast má „vlastní partituru“ (Jiří GRYGAR,O vědě a víře,
Kostelní Vydří 2001, s. 25). Poukazují na to, jak může být dialog
s přírodními vědami a filosofií pro teologii plodný a obohacující
především k „adekvátnější interpretaci teologických tvrzení“ (Josef P. ONDOK, Přírodní
vědy a teologie¸ Brno 2001, s. 160).
Osobně
se přikláním k druhému názoru. Teologie by se neměla okrádat o možnosti
nových inspiračních zdrojů, ale naopak vést plodný dialog s vědou na téma
kosmologických modelů vzniku vesmíru, evoluce a stvoření, zamýšlet se nad tzv.
antropickým principem, problémy času, teorií chaosu a kvantovou mechanikou,
otázkami vzniku života, vědomí, intencionality, svobodné vůle či pojetí osoby.
Teologické
bádání by mělo stále znovu reflektovat a přehodnocovat staré teologické otázky
a tvrzení ve světle nových vědeckých objevů. Teologie by se neměla bát vstoupit
do diskuse nad etickými principy při aplikaci nových poznatků v biologii a
lékařství, nad etickými důsledky klonování a genetické manipulace.
Na závěr ještě malá poznámka k roli lidské zkušenosti v teologii.
Někdy by se mohlo zdát, že teologie a přírodověda má zcela rozdílné východiska.
Mnozí se domnívají, že zatímco takové vědy jako je fyzika nebo biologie vycházejí
z empirické zkušenosti, křesťanská teologie vychází spíše z Božího zjevení, které nám
zprostředkovává Bible. Jeden z největších žijících
teologů Walter Kasper ve své knize "Uvedení do víry" říká, že
odtrženost víry od lidské zkušenosti je jedním z největších problémů současné teologie
(Svitavy 2003, s.11).
Teolog vychází ze zkušenosti víry, a to jak vlastní, bezprostřední, tak i té
zprostředkované v Bibli a tradici. Lidská zkušenost je tedy východiskem nejen přírodních věd,
ale také teologie.
Zpět na úvodní stránku teologie >>