Žijeme v době rychlých společensko-kulturních transformací, v době poznamenané emancipací individua, globalizací a sekularizací v nejširším slova smyslu. V této postmoderní éře také probíhá metamorfóza náboženského cítění a vědomí. Z jedné strany dochází k velkému odklonu od tradičních náboženských institucí, či alespoň od praktik plynoucích z příslušnosti k té které instituci, z druhé strany vznikají a rozvíjejí se nové formy religiosity, různá náboženská hnutí, New Age, letniční společenství, sekty apod. Mnohé z těchto nových vitálních forem kladou důraz na eklekticismus a relativitu pravdy na jedné straně, nebo na absolutizaci vlastních názorových pozic a fundamentalismus na straně druhé, ať už se jedná o fundamentalismus politický, nacionální, nebo náboženský. Tyto skutečnosti nás nemohou nechat chladnými, pokud se zamýšlíme nad teologickou metodou. Můžeme tedy shrnout zmíněné jevy konstatováním, že v mnoha zemích dochází ke zrodu nové religiozity, poznamenané americkou mládežnickou scénou 60. let, inklinací k „alternativnímu životu“, voláním po celistvosti (reakce na dílčí perspektivy a výraznou specializaci vědění), touhou po žité spiritualitě a pravém „poznání“, neboli novodobé gnozi. (Srov. Hans WALDENFELS, Fenomén křesťanství, Praha 1999, s. 21-24.)

Dalším nezanedbatelným fenoménem dnešní doby je velký zájem, jaký provází nové objevy přírodních věd, biologie, fyziky či astronomie. Tyto vědy nás učí, že svět, ve kterém žijeme, je plodem evoluce a dále se rozvíjí. Otázka evoluce a jejího vztahu k biblickému vyprávění o stvoření a teologii je stále aktuální. V poslední době kupříkladu proběhla v médiích diskuse na toto téma mezi vídeňským arcibiskupem Christophem kardinálem Schönbornem (New York Times, 7.7.2005) a ředitelem vatikánské astronomické observatoře Georgem Coynem SJ (The Tablet, 6.8.2005). A tak je namístě otázka, jestli by měly i teorie evoluce nějak ovlivnit úvahy o metodě v teologii. Vidím zde dvě možné odpovědi, které předznamenávají také různé teologické přístupy.

První možná odpověď je taková, že exaktní vědy by neměly ovlivňovat naše teologické bádání. Poznání přírodovědy o světě je parciální a mění se, ale teologie by si měla zachovat jistou universálnost a nadčasovost. Dobrým příkladem je někdejší církevní obhajoba geocentrismu, neboli přesvědčení, že planeta Země je středem vesmíru. A tak by bylo možné tvrdit, že kdyby církev reflektovala jen témata nadčasová, jako je Boží zjevení, a ponechala oblast kosmologie exaktním vědám, neutržila by tak ostudnou porážku a nebyla by obviněna z tmářství a zpátečnictví. Kauza Galileo Galilei se tak stala pro mnohé kritiky církve nejen dokladem reaktivnosti náboženských institucí, ale někdy dokonce důkazem, že „mezi vědou a vírou je nepřeklenutelná propast“ (KREMER, Josef. Ústřední myšlenky křesťanské víry – výklad pro dnešní čtenáře. In: KREMER, J., KÖNIG, F. Křesťan na prahu třetího tisíceletí, Praha: Vyšehrad, 1996, s. 17.)

Jiný je postoj těch, kteří jsou přesvědčeni o tom, že interdisciplinární dialog mezi exaktními vědami, filosofií a teologií může nakonec obohatit všechny strany. Teologii přinášejí jiné vědní disciplíny inspiraci k hledání nových modelů a paradigmat. Vedou ji k jisté vážnosti a serióznosti bádání. Tento dialog nás ubezpečuje o tom, že neexistuje rozpor mezi vírou a rozumem, mezi teologií a přírodovědou. Protože, jak říká dokument Gaudium et Spes Druhého vatikánského koncilu, pokud se provádí metodické bádání ve vědních oborech vědecky a podle mravních zásad, pak nemůže být rozpor vědy a víry, protože věci světské i věci víry pocházejí od jednoho a téhož Boha(Dokumenty Druhého vatikánského koncilu, s. 173-265).

Také Jan Pavel II. opakovaně vyjádřil názor, že teologie musí brát v úvahu nové poznatky a výsledky filozofie a přírodních věd. Vztahu víry a rozumu, které vnímal jako dvě křídla, jimiž se lidský duch povznáší ke kontemplaci pravdy, věnoval dokonce celou encykliku. V encyklice Fides et Ratio se papež zabývá především schopností spekulativního myšlení, které lidský rozum vede k filozofování a vypracování myšlenkových systémů. Podobně významným počinem bylo vydání encykliky Veritatis splendor zabývající se filozofickými základy morálního učení církve. Co se týče vztahu teologie k přírodním vědám, ve svém listu Georgi V. Coyneovi SJ, řediteli Vatikánské observatoře, Jan Pavel II. doslova říká: „Teologie byla definována jako snaha víry dosáhnout porozumění, jako fides quaerens intellectum. Jako taková se dnes musí rozvíjet v životně důležité výměně názorů s přírodní vědou právě tak, jak tomu bylo ve vztahu s filozofií a s dalšími disciplínami... Vitalita a význam teologie pro lidstvo se budou hlubokým způsobem odrážet v její schopnosti vstřebat tyto závěry... Teologie nemá vstřebávat všechny nové filozofické a přírodovědecké teorie. Když se však stanou součástí intelektuální kultury doby, teologové jim musí porozumět a zkoumat jejich hodnotu...“ (přetištěno ve speciálním vydání časopisu Universum v roce 2005 pod názvem Naše znalosti o Bohu a přírodě: fyzika, filozofie a teologie, s. 19.)

I mnozí přírodovědci se domnívají, že mezi vírou a vědou nemůže vznikat rozpor, protože každá tato oblast má „vlastní partituru“ (Jiří GRYGAR,O vědě a víře, Kostelní Vydří 2001, s. 25). Poukazují na to, jak může být dialog s přírodními vědami a filosofií pro teologii plodný a obohacující především k „adekvátnější interpretaci teologických tvrzení“ (Josef P. ONDOK, Přírodní vědy a teologie¸ Brno 2001, s. 160).

Osobně se přikláním k druhému názoru. Teologie by se neměla okrádat o možnosti nových inspiračních zdrojů, ale naopak vést plodný dialog s vědou na téma kosmologických modelů vzniku vesmíru, evoluce a stvoření, zamýšlet se nad tzv. antropickým principem, problémy času, teorií chaosu a kvantovou mechanikou, otázkami vzniku života, vědomí, intencionality, svobodné vůle či pojetí osoby.

Teologické bádání by mělo stále znovu reflektovat a přehodnocovat staré teologické otázky a tvrzení ve světle nových vědeckých objevů. Teologie by se neměla bát vstoupit do diskuse nad etickými principy při aplikaci nových poznatků v biologii a lékařství, nad etickými důsledky klonování a genetické manipulace.